Pomalu mizející labyrint zapomenutých podzemních chodeb hlavního nádraží.
Mírná nostalgie za omšelým světem Alosie Nebela, kupodivu však bez větší lítosti - fotí se to pěkně, ale už je to nějak "přes"...

" ... Viděl jsem orla na budově Hlavního nádraží, viděl jsem, jak se mu probouzejí oči a protahují drápy...a jak drží to naše železniční kolo, a já měl pocit, že v drápech drží celý můj svět. Viděl jsem ho, jak vzlét a vznáší se vysoko na nebi. A pak jsem viděl jeho očima, viděl jsem, že já jsem orel.
Myslím, že nejkrásnější sny jsou lítací.
Kroužil jsem nad městem, viděl klikatou řeku, hrad, most,mraky, slyšel ptáky i auta - a najednou jsem dole zahlédnul stanici. Tu naši nejkrásnější stanici, kterou obdivoval Dvořák i Masaryk, stanici, co seshora vypadá jako prasklé srdce, co z něj utíkají žíly.
A u srdce mě jemně píchlo.
Viděl jsem, jak do stanice vjíždí vlak. Snesl jsem se k němu a zahlédl sám sebe, jak spím v kupé, v modrém saku s flekem na lokti.

Najednou jsem se probudil a zjistil, že mi někdo ukradl tašku. ..."
(Rudiš, Jaromír 99: Alois Nebel)

Léta 2007-2010